O sdílení...

13. září 2015 v 16:53 |  Zamyšlení
Přestože bych tady, alespoň podle názvu mého blogu, měla psát o věcech radostných, dnešní příspěvek moc veselý nebude. Vlastně si vůbec nejsem jistá, jestli je to vhodný příspěvek... Nicméně jde o věc, která mi už měsíc leží v hlavě a ne a ne ji dostat pryč. Tak mi možná pomůže, když vám o ní napíšu...

V letošním horkém srpnu se u nás, na malém městečku, kde se skoro každý zná s každým, stala taková nemilá událost. V sobotu dopoledne se jeden mladý muž rozloučil se svou ženou, optal se jí, zda něco nepotřebuje, ještě políbil sedmnáctiměsíční dcerku a odešel z domu, asi tak, jako by si vyšel na malou procházku. Jenže sobota skončila a mladý muž nikde. Neobjevil se v neděli, a ani v pondělí. Po policii bylo zalarmováno i celé městečko. Díky síle sociálních sítí se vytvořila početná skupina lidí, ochotných hledat po okolních lesích. Bezúspěšně. Zoufalství rodinných příslušníků vzrůstalo stejně neúprosně, jako rtuť na teploměru. Po mladém muži, jako by se však zem slehla...

Nakonec ho po týdnu našel náhodný kolemjdoucí. V lese, na stromě, už mu nebylo pomoci...

Tak, a teď mi řekněte, jak se s takovou událostí máte vyrovnat? A jde to vůbec? Lze se vžít do kůže jeho ženy a zároveň se z toho nezbláznit? Patřím mezi lidi, kteří potřebují věcem porozumět. Abych mohla přijmout důsledky, musím chápat příčiny. Tady ale nebylo k pochopení nic. Zbyly jen otázky bez odpovědí.

A představte si, že v tomto okamžiku, kdy i nezainteresovaný pozorovatel celé události vidí řešení v tom, buď zešílet anebo si to jít také hodit, udělala žena tohoto muže, nyní už mladá vdova něco, co by mě vůbec nenapadlo. Dokonce mi to zprvu přišlo i nepatřičné. Pak jsem ale pochopila, že to bylo to nejlepší, co pro sebe a své okolí v dané chvíli mohla udělat.

Tato statečná žena nejprve napsala ručně moc hezké oznámení o tom, že její manžel už není mezi živými. A že tu po něm zbyla spoustu lásky. A že se bude se svou dcerkou snažit žít tak, aby radost ze života i nadále dostávaly a rozdávaly dál. A pak, po posledním rozloučení v kostele uspořádala v místní hospodě opravdovou tryznu. Sešli se na ní rodinní příslušníci, kamarádi, známí. Pojedli, popili a vzpomínali. Mluvili o něm, jaký byl a co hezkého s ním prožili. Sem tam se někdo i usmál, to když se vytáhla nějaká veselá příhoda. Někdo si ještě poplakal a někdo se opil. A domů se šlo až k ránu, kdy vše bolestné bylo dostatečně vymluveno a vyvzlykáno...

A mě došlo, že tak by to mělo být vždy. Lidé by se opět měli naučit sdílet svá trápení a nestydět se za své smutky. Tak, jako to bylo dřív. Byly svatby a byly pohřby. A měly rovnocenné postavení. Dnes už se smuteční obřady často ani nekonají. Máme tendenci přeceňovat to hezké a radostné a se svým trápením se snažíme raději zalézt do kouta. Smutky zametáme pod koberec. A to je obrovská chyba, protože tak dáváme své duši pramalou šanci, aby si od bolesti ulevila. Sdílená bolest je totiž opravdu bolest poloviční, to je prostě stará pravda.

A tento příběh nekončí, má ještě malou doušku. Pozůstalé kamarády napadlo, uspořádat pro malou dcerku nějakou sbírku. Jakoukoli materiální ale mladá maminka odmítla s tím, že jsou jiní, kteří ji určitě potřebují víc. Nakonec ale s jednou sbírkou přece jen souhlasila. Požádala všechny ty, kteří jejího muže znali, aby o něm na kus papíru napsali pár slov. O tom, jaký byl, a co pro ně znamenal. A tyto útržky vzpomínek, jednou, až vyroste, dostane její dcerka jako dárek. Bude to jeden ze střípků mozaiky, kterou si o svém tatínkovi bude muset sama poskládat. Aby se i ona mohla jednou se vším vyrovnat.



No, říkala jsem hned na začátku, že to dnes nebude nic veselého. Život nám ale bohužel přináší věci, o které ani trochu nestojíme a s nimiž vůbec nepočítáme. Nám však nezbývá, než se s nimi nějak poprat. A jít dál.

A proto si užívejte každou vteřinu vašeho života, protože nikdy nevíte, co přinese zítřek...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eva Eva | Web | 13. září 2015 v 18:59 | Reagovat

Ahoj je to opravdu smutné četla jsem to jedním dechem ale myslím že vše udělala jak chtěla ona většinou se to tak dělává Já když se něco takového stane jsem pak s toho celá špatná a neustále na to moc myslím jako kdybz se to stalo mě Měj se moc hezky

2 beallara beallara | Web | 14. září 2015 v 8:09 | Reagovat

Pocházím z Moravy a celá moje početná rodina tam dodnes žije.Zažila jsem obrovské pohřby obou prarodičů,rozloučení vždy trvalo celý víkend a celé početné příbuzenstvo truchlilo i se veselilo na počest nebožtíků.
Dnes už je to truchlení i o penězích, rozloučení jsou hodně nákladná záležitost, lidé si myslím, že by i chtěli, ale peněz se nedostává.
Příběh je to smutný, bohužel vystihuje dnešní dobu...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama