Září 2015

On the road...

30. září 2015 v 20:24 Toulky
... letos už potřetí.

Tentokrát (trochu víc) zkrácená pouť máchovská, krajem Českého Ráje do Podkrkonoší. Jen ve dvou. Sedmdesát kilometrů.

Není lepší terapie než celý den chodit. Ráno vstát, uvařit si čaj, lehce posnídat. Pak jít a jít...
Večer najít vhodné místo na přespání, rozdělat malý ohýnek a usnout pod hvězdami.

Krása.












Zkusili jste si to někdy?



Rožmitálský báč

24. září 2015 v 11:28 Recepty
Ve Cvokařském muzeu v Rožmitále pod Třemšínem samozřejmě byla spousta dobových fotografií a historických záznamů o tom, jak v tomto kraji dříve lidé žily, jak pracovaly, jak se bavily a ... také jak jedly. Staročeská jídla mám moc ráda a je skvělé, že se staré recepty neustále oprašují.

Prvotně názvem mě zaujal tento recept:


Báč (někdy také bác) v jiných krajích vošouch či kramflek jsou různá jména pro bramborový pokrm, jejichž základ je dosti podobný bramborákům.

Recept na báč:
350g strouhaných brambor
500g pol. mouky
1/2 l mléka
50g droždí (já dala jen půl kostičky a stačilo)
100g másla
2 vejce
3 stroužky česneku
sůl, majoránka, škvarky (slanina), mák

Zadělané těsto necháme v pekáči vykynout, pak posypeme mákem a pečeme na 180° necelou hodinu.

Báč můžeme podávat místo pečiva k bramboračce (tak nám ho podali v hospodě v Březnici), k houbové omáčce anebo k čemu vás napadne. My ho doma měli k dušenému zelí.




Dobrou chuť!



Vandr na Třemšíně

21. září 2015 v 21:21 Toulky

Dvakrát do roka jezdíme s dámskou partou na vandr. Začaly jsme před šesti lety, tradice stále trvá a doufám, že ještě dlouho trvat bude. I když už nás toho bolí čím dál tím víc...

Tentokrát jsme zavítaly do okolí Rožmitálu pod Třemšínem, který leží ve středočeských Brdech.



Úžasné spaní v lese. Nepršelo a bylo sucho. Ideál...tedy, až na dunící technoparty, která se konala kdesi za kopcem :-(


Třemšín.
Byla jsem tady naposledy na jaře, to byl ještě sníh...
Od té doby přišel o rozpadlou rozhlednu, tak snad časem někdo postaví novou.


Podzim už začal malovat...


A pak nás nemá všechno bolet...


Kochaly jsme se výhledy a málem šláply na malou zmiji.


V Rožmitále pod Třemšínem mají maličké muzeum s dost dobrým názvem.


Ve dvou místnostech přibližuje historii výroby cvoků,
které se dříve připevňovaly na podrážky vojenských nebo horolezeckých bot.


Momentky z Rožmitálu


I když jsme na závěr trochu zmokly, byl to krásný vandr. Ostatně, jako vždy!



Cuketa na smetaně

15. září 2015 v 11:33 Recepty
Nechala jsem se volně inspirovat Kuchařkou ze Svatojánu a uvařila jednoduché, ale moc dobré jídlo. Kombinace cukety a smetany pro mě byla nová, ale jde jim to spolu dobře.

Na rozehřátém olivovém oleji zpěníme cibulku a přidáme mletou červenou papriku a lžičku drceného kmínu. Oloupeme a vydlabeme cuketu, nakrájíme ji na kostičky a vložíme do kastrolu. Promícháme s cibulkou a osolíme. Je-li třeba přidáme trochu vody a chvilku dusíme. Přidáme dvě oloupaná rajčata pokrájená na kostičky a dva utřené stroužky česneku. Promícháme. Ve smetaně na vaření rozkvedláme trochu hladké mouky a pomalu vlijeme do směsi. Chvilku necháme provařit mouku a máme hotovo. Můžete podávat s rýží, bramborem nebo toustem.



Dobrou chuť!

O sdílení...

13. září 2015 v 16:53 Zamyšlení
Přestože bych tady, alespoň podle názvu mého blogu, měla psát o věcech radostných, dnešní příspěvek moc veselý nebude. Vlastně si vůbec nejsem jistá, jestli je to vhodný příspěvek... Nicméně jde o věc, která mi už měsíc leží v hlavě a ne a ne ji dostat pryč. Tak mi možná pomůže, když vám o ní napíšu...

V letošním horkém srpnu se u nás, na malém městečku, kde se skoro každý zná s každým, stala taková nemilá událost. V sobotu dopoledne se jeden mladý muž rozloučil se svou ženou, optal se jí, zda něco nepotřebuje, ještě políbil sedmnáctiměsíční dcerku a odešel z domu, asi tak, jako by si vyšel na malou procházku. Jenže sobota skončila a mladý muž nikde. Neobjevil se v neděli, a ani v pondělí. Po policii bylo zalarmováno i celé městečko. Díky síle sociálních sítí se vytvořila početná skupina lidí, ochotných hledat po okolních lesích. Bezúspěšně. Zoufalství rodinných příslušníků vzrůstalo stejně neúprosně, jako rtuť na teploměru. Po mladém muži, jako by se však zem slehla...

Nakonec ho po týdnu našel náhodný kolemjdoucí. V lese, na stromě, už mu nebylo pomoci...

Tak, a teď mi řekněte, jak se s takovou událostí máte vyrovnat? A jde to vůbec? Lze se vžít do kůže jeho ženy a zároveň se z toho nezbláznit? Patřím mezi lidi, kteří potřebují věcem porozumět. Abych mohla přijmout důsledky, musím chápat příčiny. Tady ale nebylo k pochopení nic. Zbyly jen otázky bez odpovědí.

A představte si, že v tomto okamžiku, kdy i nezainteresovaný pozorovatel celé události vidí řešení v tom, buď zešílet anebo si to jít také hodit, udělala žena tohoto muže, nyní už mladá vdova něco, co by mě vůbec nenapadlo. Dokonce mi to zprvu přišlo i nepatřičné. Pak jsem ale pochopila, že to bylo to nejlepší, co pro sebe a své okolí v dané chvíli mohla udělat.

Tato statečná žena nejprve napsala ručně moc hezké oznámení o tom, že její manžel už není mezi živými. A že tu po něm zbyla spoustu lásky. A že se bude se svou dcerkou snažit žít tak, aby radost ze života i nadále dostávaly a rozdávaly dál. A pak, po posledním rozloučení v kostele uspořádala v místní hospodě opravdovou tryznu. Sešli se na ní rodinní příslušníci, kamarádi, známí. Pojedli, popili a vzpomínali. Mluvili o něm, jaký byl a co hezkého s ním prožili. Sem tam se někdo i usmál, to když se vytáhla nějaká veselá příhoda. Někdo si ještě poplakal a někdo se opil. A domů se šlo až k ránu, kdy vše bolestné bylo dostatečně vymluveno a vyvzlykáno...

A mě došlo, že tak by to mělo být vždy. Lidé by se opět měli naučit sdílet svá trápení a nestydět se za své smutky. Tak, jako to bylo dřív. Byly svatby a byly pohřby. A měly rovnocenné postavení. Dnes už se smuteční obřady často ani nekonají. Máme tendenci přeceňovat to hezké a radostné a se svým trápením se snažíme raději zalézt do kouta. Smutky zametáme pod koberec. A to je obrovská chyba, protože tak dáváme své duši pramalou šanci, aby si od bolesti ulevila. Sdílená bolest je totiž opravdu bolest poloviční, to je prostě stará pravda.

A tento příběh nekončí, má ještě malou doušku. Pozůstalé kamarády napadlo, uspořádat pro malou dcerku nějakou sbírku. Jakoukoli materiální ale mladá maminka odmítla s tím, že jsou jiní, kteří ji určitě potřebují víc. Nakonec ale s jednou sbírkou přece jen souhlasila. Požádala všechny ty, kteří jejího muže znali, aby o něm na kus papíru napsali pár slov. O tom, jaký byl, a co pro ně znamenal. A tyto útržky vzpomínek, jednou, až vyroste, dostane její dcerka jako dárek. Bude to jeden ze střípků mozaiky, kterou si o svém tatínkovi bude muset sama poskládat. Aby se i ona mohla jednou se vším vyrovnat.



No, říkala jsem hned na začátku, že to dnes nebude nic veselého. Život nám ale bohužel přináší věci, o které ani trochu nestojíme a s nimiž vůbec nepočítáme. Nám však nezbývá, než se s nimi nějak poprat. A jít dál.

A proto si užívejte každou vteřinu vašeho života, protože nikdy nevíte, co přinese zítřek...



Na letní dovolenou ....

9. září 2015 v 7:35 Z mého obchůdku...
... můžete doma vzpomínat ještě dlouho.

Třeba s vůní cedrového dřeva z mého obchůdku...


...



Dovolenkáři

6. září 2015 v 8:00 Knihy
I když doma letních dovolených pomalu končí, třeba si tuto knihu ještě stihnete na tu svou přibalit.
A jestli už máte po, tak si díky ní čas prázdnin alespoň můžete připomenout.

Je to nenáročný, ale překvapivě čtivý román, o letní dovolené jedné americké rodinky,
která si na ní potřebuje vyřešit pár svých problémů...






Jako v Řecku...

3. září 2015 v 22:23 Toulky
... je na Svatém kopečku v Mikulově.











Už věříte?



Pomíjivé umění

2. září 2015 v 7:00 Toulky
Vždycky jsem obdivovala umělce, kteří jsou ochotni strávit hodiny a hodiny prací, dřít od rána do soumraku, neúnavně vylepšovat a upravovat svá díla k dokonalosti, a přitom od samého počátku vědět, že to, co jim vzkétá pod rukama vydrží na tomto světě jen pár hodin či dní. Mám na mysli mnišské mandaly, které časem rozfouká vánek, objekty vytesané z ledu, které sílící slunce nekompromisně rozpustí anebo sochy z písku... Ty jsme objevili v Lednici.

Z pěti set tun mořského písku zde slovenský sochař Michal Olšiak vytvořil sedmnáct soch inspirovaných starověkou Čínou. Ptala jsem se a vše je opravdu jen z písku, takže po lijáku se musí naklusat s potřebným nářadím a spadlé kontury pěkně zrenovovat. Výstava potrvá do konce září a pak už z ní zbydou jen vzpomínky a i ty jednou pominou...











Tato socha Poustevníka se mi líbila nejvíc. Stál u ní citát od Lao-c':

Existuje cosi - mlžné a beztvaré, a přece hotové a dovršené.
Povstalo mezi nebem a zemí. Je tak tiché! Tak pusté!
Stojí samo a nemění se. Proniká vše vůkol a nic je neohrožuje.
Může se pokládat za matku veškerenstva. Jeho jméno neznám. Označuji je jako "tao".
Donucen dát mu jméno, nazývám je "svrchované".


Áááách!